Malí gratulanti

— Josef Kožíšek

A když byli již,
kde měl zajíc chýš,
jak tu stáli, řadou přáli,
první začla myš:

„Já malička, ach,
z naříkání mám strach;
přeju, aby myslivečkům
zvlhl všechen prach.“

Veveruška dál
přála, jak by hrál,
aby lišák ve skalině
dřímal jen a spal.

Druhá řekla v ráz:
„A já přeju zas,
aby pejsek postonával,
když je k honbě čas.“

Ježek naposled
ke přání se zved:
„Dej ti Pánbůh bystré běhy
ještě tisíc let.“

A jak odříkal,
spokojen se smál,
po stolečku na zákusky
tajně zašilhal.

Zajíc odpověď
chvilenku si plet,
pohladil si šedou bradu,
moudřejší byl hned:

„Jářku – tento – nic –
copak jsem chtěl říct –
že mě máte všichni rádi,
stojí za tisíc.

Je-li vždy a všem
láska zákonem,
dobře je být na tom světě
třeba zajíčkem.“