Jarní herbář Justýny a Hedy – závěrečný díl

Jarní déšť se přehnal a zase bylo krásně teplo. Justýna se pustila do jarního úklidu. Právě leštila okna, když tu najednou svíííst! Přímo před ni se z nebe snesla učená sova. A hned spustila:

„Zanech, Justýno, mytí, koukni, co je kolem kvítí. Mám poslední dvě volné stránky v herbáři, co kdybychom se dnes vydaly do lesa a podívaly se, co nám tu roste?“ navrhla Heda.

Justýna mistrovským tahem dokončila svou domácí práci, pak se zamyslela a řekla: „Nedávno jsem si všimla, že už rozkvetl heřmánek. Kde to jenom bylo… aha, přímo u plotu, hnedka vedle vrány,“ a vydala se rázným krokem ke své zahrádce.

„My máme novou sousedku?“ podivila se Heda, rozhlížela se a hledala nějakou ptačí paní s černým peřím.

„Chci říct vedle brány,“ zasmála se Justýna. „Vždyť mě znáš, pořád se mi pletou sova, tedy slova,“ a to už se smála jak kachna, tak zmíněná sova.

Za chvilku už stály vedle žluto-bílých kvítků heřmánku.

„Heřmánek pravý, to je učiněný poklad pro zdraví,“ zapisovala si Heda. „Květy se sbírají od května do září, suší se a potom se z nich vaří čaj. Ten je proti rýmě, žaludečním potížím a taky na uklidnění.“

„A kdo je nachlazený, měl by ho koktat,“ dodala Justýna. „Myslíš kloktat,“ opravila ji pohotově Heda. „A taky se z něj dělají oleje a mastičky, uzdravuje totiž pokožku. Ale nezaměnit se rmenem, ten vypadá úplně stejně, jen není léčivý,“ upozornila Heda.

„To ano, poznají se od sebe tak, že když rozlomíme květ napůl, tak heřmánek má dutý střed. A když je střed plný, je to rmen a my půjdeme ze zahrádky zase ven!“ zaveršovala Justýna.

„To bychom měly, už nám zbývá poslední stránka. A na ni dáme třeba zaječí zelí, co ty na to?“ navrhla Heda.

„Kdo zaječí?“ nevěřila svým uším Justýna.

„Nikdo nezaječí, tomu zelí se říká zaječí,“ vysvětlovala Heda.

„Jako že ho jí zajíci?“ zeptala se Justýna.

„To jsem ještě neviděla, ale jí ho lidé,“ odpověděla Heda. „Je to lesní rostlinka s osvěžující chutí. A správně se jmenuje šťavel kyselý.“

„Aha, ty myslíš takové malé zelené trojlístky, co kvetou bílým květem!“ vzpomněla si Justýna.

„Přesně ty. Nejenom že dobře chutnají, ale pomáhají i proti pálení žáhy a uzdravují játra,“ přikývla Heda. „Ovšem pozor, ve větším množství jsou mírně jedovaté, takže vždycky s mírou!“ A jak si povídaly, došly k velikému pařezu, pod nímž několik lístků šťavele rašilo. „Tak to si dáme do zobáčku,“ zaradovaly se. „A tím oslavíme, že máme herbář hotový.“

„Ještě to chce pár slov na závěr,“ napadlo Hedu. A na poslední stránku připsala:

„Milé děti, tohle byl jarní herbář, sepsaný Justýnou a Hedou. Doufáme, že vám bude k užitku. Mějte se hezky a brzy se zase uvidíme!“