Jarní herbář Justýny a Hedy – 5. díl

Bum bác!

Heda a Justýna si hověly v trávě, když tu najednou cosi zaburácelo, jakoby někdo vší silou kopnul do plechového hrnce. První jarní bouřka byla tady!

Rychle se zvedly, ale to už se z nebe začaly valit proudy vody. Aprílové počasí se ukázalo v celé své kráse, však to znáte, chvilku nám sluníčko hřeje jako v létě a za chvilku už je obloha samý mrak.

Heda rychle schovala herbář pod křídlo a rozhlížela se, kde by s Justýnou nepohodu přečkaly. Naštěstí uviděly vykotlaný pařez, a tak se k němu hned rozběhly.

„Koukni, Hedo, na ten žlutý svět!“ zvolala najednou Justýna. Heda se rozhlížela, ale viděla jen zamračenou oblohu. Jestlipak Justýně nepřeskočilo, jak se lekla hromu, pomyslela si, když tu Justýna zahlaholila: „Chci říct květ!“ a ukázala do trávy. Tam zářil kvítek, žlutý a hebký, jako malé sluníčko.

„Je žlutý úplně jako ty,“ šťouchla Heda kamarádsky do Justýny. „Jmenuje se pampeliška nebo také smetánka lékařská. Na jaře je jí všude plno. Kdekdo si myslí, že je to jen hloupý plevel, ale přitom je to bylinka zdraví převelice prospěšná,“ pokyvovala učeně hlavou.

„Tak to já si ji na zahrádce vysadím, tuhle tu pampemyšku, vlastně lišku,“ napadlo Justýnu. „A udělám si z těch květů med a bude mi dobře v bříšku!“ zarýmovala vesele a Heda se rozesmála.

„Nebo stačí natrhat mladé zelené lístky, omýt je a máš jarní salát!“ dodala Heda po chvilce. „A pro zdraví se trhají i stonky a suší kořen. Zaženeš tím všelijaké neduhy, cukrovku, nemoci jater nebo ledvin, zkrátka je to malý zázrak!“ rozplývala se. Vzala žlutou pastelku a začala si pampelišku kreslit. „Třeba tou žlutou barvou přivoláme sluníčko,“ mudrovala, jenže to se pořád schovávalo za mrakem a ne a ne ji poslechnout.

„Tak přidáme ještě další kytičku. Zářivě zlatou, jako kdyby pršelo slunce.“ Přidala se Justýna. „Zlatý déšť.“

V tu chvíli sluníčko konečně vykouklo za mraky. Zasvítilo skrze kapky deště a na obloze se rozzářila nádherná duha. Justýna s Hedou vykoukly ze svého úkrytu pod pařezem a vydaly se za duhou. Šly a šly, až narazily na keř, z kterého visely řetězy zlatých kvítků. Vznesly se na křídlech, prolétávaly kolem a Justýna se svým žlutým peřím se v nich dočista ztrácela.

„Zlatý déšť neboli štědřenec.” zapsala si Heda. “ Kdo by to byl řekl, že je to rostlina příbuzná s hrachem nebo fazolí.“

„Kvete od května do června,“ přidala se Justýna.

„A až odkvete, bude na něm spousta lusků. Ale na tyhle lusky si nedělejte zálusk. Jsou prudce jedovaté,“ dokončila Heda. A pak se zeptala: “A víš, že Zlatý déšť se říká ještě jednomu keři? Jmenuje se Zlatice. Ale ta už teď pomalu odkvétá.”

„Tak to jsem z toho jelen.“ Kroutila hlavou Justýna. „Dvě rostliny, které se jmenují stejně, kdo tohle vymyslel!“

Ale protože už bylo pozdě, tak obě kamarádky nechaly mudrování, osvěžily sed vodou z nedaleké studánky a pak se vydaly zpátky do svých domečků.