Ahoj malí čtenáři!

Dnes mám pro vás povídku s poučením na konci.

Pastýř vtipálek

— Pavel Šrut, Ezopovy bajky

Mladý pastýř vyháněl stádo ovcí na louky. Bylo pěkné klidné léto
a ovčák měl dlouhou chvíli. Koukal, co kolem lítá, odháněl mouchy –
a pak mu do hlavy vlítl hloupý nápad. A ten už nezahnal.
„Pomoc! Pomoc! Je tu vlk!“ křičel přes hory a doly. Bylo ho slyšet
až do vesnice. Vesničané popadli hole, kosy a vidle a hnali se na vlka.
Když přiběhli na louku, vlk nikde. Slunce svítilo, tráva se zelenala,
ovce se pásly – a pastýř se smál, až se za břicho popadal.
Lidé ze vsi se rozzlobili, že si z nich vystřelil, snad i pár ran holí
mu uštědřili, a pak se rozešli do svých domovů.
Ale léto bylo dlouhé. Uběhlo pár dní a pastýři otrnulo. Zase
dostal chuť vesničany vystrašit.
„Pomóc! Pomóc! Je tu vlk!“ křičel přes hory a doly a lidé z vesnice
se znovu seběhli, aby jeho stádo před lupičem ochránili, když ale
poznali, jak hloupě vtipálkovi naletěli, zařekli se, že je to naposled.
A pak se stalo, co se muselo stát. Pastýřovo stádo napadl vlk. Co
vlk, byla jich celá smečka! Mladík volal o pomoc přes hory a doly
a lidé ve vsi si jen zaťukali na čelo a šli po svých. Pastýř přišel
o všechny své ovečky a zbylo mu jen trpké poučení.

A jaké to bylo poučení? Lháři nikdo neuveří, ani když náhodou mluví pravdu.

_tip_