Milé děti,

už jsem vám vyprávěl, že francouzský spisovatel Jean de la Fontaine psal především bajky a básně. A já jsem si nedávno vzpomněl na jednu jeho bajku o zajíci a želvě. Mám ji moc rád, tak bych ji chtěl představit dalším malým čtenářům. Doufám, že se vám bude líbit!

Zajíc a želva

Potkala želva zajíce a začali se bavit. O známých, o životě a také o rychlosti. „Mám nohy rychlé jako blesk,“ řekl zajíc. Želva se toho chytla. Ukázala na vzdálený strom v poli. Zeptala se: „Kdo z nás dvou tam bude první?“

„Já,“ řekl zajíc, „samozřejmě.“ „Kdepak, já to budu,“ na to želva. „Zbláznila ses?“ podivil se zajíc. „Jak můžeš něco takového tvrdit, když nožičky máš kraťoučké jako soudky. Chceš se snad vsadit?“ „Chci,“ odpověděla želva.

Vsadili se, domluvili pravidla, odstartovali a vyběhli.

Zajíc vyrazil jako šíp a smál se. Když vběhl na louku, zastavil a udělal tři kotrmelce. „To je krásná tráva,“ přivoněl. A začal se hned cpát. „Závod je to napínavý,“ chechtal se s plnou pusou, když viděl, jak je želva vzadu. „Trochu si zdřímnu,“ napadlo ho.

Když se probudil – slunce ušlo kousek – vzpomněl si zajíc na závod. Rozhlédl se. Ouha! Želva byla pár kroků od cíle. Zajíc vyrazil, jak nejrychleji uměl, ale nestihnul to: skončil druhý.

Poučení: Kdo dokáže jít vytrvale za svým cílem, vyhrává.

_tip_